Mám tě rád

Ráno mi ujela tramvaj. Chvíli jsem si trapně myslela, že ji doběhnu a během infarktového sprintu se mi podařilo šlápnout do psího…. lejna. Nejen, že jsem si na něm málem utrhla achillovku. Ještě jsem zdarma poskytla celému zadnímu vozu divadelní vystoupení s názvem Let po hovně. Bohužel jsem nemohla zalézt za oponu, tak jsem se alespoň mocně červenala. Čekání na další spoj jsem si krátila ježděním botou v trávě a hovorem s kamarádkou. Ta se mezi řečí najednou vyděsila, protože jsme měly jít večer na víno a protože na to zapomněla, podle vlastních slov, jako na smrt. Samozřejmě, že už něco měla. Tak to nám ten den hezky začal.

V tramvaji jsem si nevraživě měřila všechny ty studené, šedivé ksichty. Byla jsem naštvaná na svět a kdyby přišel revizor, narvala bych mu Opencard minimálně do oka. Vozem se po chvíli začal linout velmi nelibý odér. Dvě sedadla přede mě si sedl bezdomovec s igelitkou, třemi psy a kabátem, který zřejmě zažil i druhou světovou. Lidé se začali odvracet a mě tekly slzy vzteku.

V tom mi došla mi smska. „Mám tě rád.“ Nic víc, nebo spíš nic míň ve zprávě nestálo. Autorem byl můj dlouholetý kamarád Jirka. Dodnes jsem z něj nedostala, v jakém kontextu mi to sdělení tehdy poslal. „Jsi moje dobrá kamarádka, prostě jsem ti to chtěl říct,“ pokrčil rameny jakoby nic. A že tím zachránil mojí náladu na celý zbytek dne a pravděpodobně život bezdomovci a lidem v tramvaji ( můj pohled občas zabijí), to jsem mu nikdy neřekla. Pravdou ale bylo, že tři slova stačily k tomu, aby se nebe vyjasnilo. Pocit, že vás prostě má někdo rád. Že na vás někomu záleží. A že kdybyste umřeli, někdo by přece jen na tom hrobu brečel ( oblíbená průpovídka mojí babičky).  Kouzelná mantra, která nic nestojí. A mění životy .-)

Ve vaně

Ležela jsem ve vaně, kolem mě pomalu kroužil balistik z Lushe a já se cítila šťastná. Možná mi k tomu pocitu na něčí vkus stačí málo, ale vážně, ono ponořit tělo do horký, voňavý koupele, mrožit se v ní a na nic nemyslet je super věc. Taky se mi často stane, že jak povolím mozkový závity, přijde nápad hodný Alberta E. Takže ve vaně vzniklo téma mojí ( nechci se chlubit, ale…) dost ceněný bakalářky, například.

 Nasávala jsem tedy labužnicky vůni vanilky a mandlí ( varování : věci z Lushe opravdu úúúžasně voní, ale nezkoušejte je olizovat, natož jíst. True story.), když mě náhle napadlo udělat rekapitulaci své vanové historie. Každý byt, ve kterém jsem kdy bydlela, měl vanu. Prozaicky to je dáno faktem, že jsem byty jen se sprchovým koutem odmítala. Taky jsem si vzpomněla na skutečnost, že není vana jako vana. To když jsem kamarádce kývla na hlídání jejího mezonetu. Sbalila jsem si saky a důležitě se stala na 10 dní správkyní jejího království, vrchní zalévačkou kytek a krmičkou mourovatého kocoura Tondy. „Chovej se tu jako doma,“ zamávala mi kamarádka z chodby a odjela se svým milým vstříc slunci. První tři dny jsem se nechovala jako doma. To znamená, že jsem po sobě neustále uklízela, bylo mi žinantní nechávat neumyté nádobí a rozsvícenou předsíň. Čtvrtý den jsem si ve večerce koupila krabicák ( důvodem tohoto poklesku byl muž, jak jinak. Ale to sem nepatří…), Tondu pleskla TV Magazínem za drápání sedačky a zavřela se v koupelně. Napustila jsem si kamarádčinu obří vanu až po okraj, vlezla do ní, zavřela oči a….a i když byla vana rohová, s armádou trysek a masážní podložkou, nebylo to prostě ono. Vypila jsem víno a vylezla ven. Zabalená v županu jsem tehdy došla k poznání, že chlapi jsou pitomý a že moje vana je prostě nejlepší. A i když jsem později vystřídala ještě hodně koupelen ( nejsem tak promiskuitní, jen často cestuju), nad domácí není.  

Ale zpět k současnosti. Hned druhý den jsem se náhodou v debatě s kamarádkou dostala na téma osobní hygieny. „Půl roku jsem se nekoupala, jen se sprchuju,“ sdělila mi nad karamelovým latté.

 I rozhodla jsem se, že mezi svými přáteli sesbírám názory na téma Lidé a vany. „ Bez koupele v levanduli neusnu a je mi jedno, že mám pak  na prstech varhánky,“ svěřovala se mi Lucka. „Já se jen sprchuju, na vylehávání ve vaně nemám čas,“ prohlásila zase Tereza, čímž mě uvedla do lehkého zmatení, jelikož jí každý rok minimálně jednou obdarovávám sadou koupelových pěn ( ať žijí originální dárky) v domnění, že ji činím nesmírně šťastnou. „Doma máme jen sprcháč a když spím někde na hotelu, kde je koupelna s vanou, napustím si jí a vzpomínám na dětství.“  Tímhle vyznáním mě tak překvapil jeden známý, že jsem mu div nenabídla pravidelné návštěvy naší koupelny. Gordický uzel rozsekla Ema, známá to hypochondrička. „ Ležet ve vaně mi nepřijde vůbec hygienický. Špína z tvýho těla plave kolem tebe a ty se v tom máčíš, no nechuť,“ zhodnotila moje oblíbené kratochvíle a div si neuplivla. Koneckonců, co jsem chtěla. Sto lidí, sto názorů. Ale já tu na horkou koupel zkrátka nedám dopustit !

Nastal čas

Drazí kolouškové !

Myslím, že nastal čas, abych se vám představila. A abych nějak osvětlila, proč spatřil světlo světa tenhle blog. Tak nejdřív, aby mezi náma bylo od počátku úúúúplně jasno. Sedmilhářku jsem založila před dvěma lety s potřebou někam vyventilovat svoje pocity a monitoring okolního světa, střídavě na ní napsala pár příspěvků a pak je zase smazala, jelikož jsem něco jako Kafka wannabe. Proto jsem se sama se sebou domluvila, že začneme od Novýho roku a mám to jako předsevzetí (jediný, protože kdo ještě věří na nějaký floskule typu budu cvičit, jíst míň sladkýho, přestanu kouřit atd …?).

Můj život už prostě musí ven, někam na ehm... papír, jinak by mi z toho asi jeblo. 

Promiňte mi můj občasnej hovorovej slang, ale jelikož se jinak běžně musím vyjadřovati dosti spisovně a protože jsem taky pravá pražská ku*va (nebrat doslova) křtěná špinavou Vltavou, nelze to jinak…

A teď něco hezky o mně. Je mi nějak mezi sladkou dvacítkou a krizovou pětadvacítkou. Po degradování slova bláznivý/ blázen, kterým se vzájemně častujou snad všechny třináctky na Facebooku a projevujou si tím zvrhlé sympatie, jsem došla k poznání, že všichni okolo jsou teda blázínci a já jsem normální. Mám psa pouštícího chlupy 24 hodin denně a matku, která zatím nedospěla a pomalu se začínám smiřovat s tím, že tenhle stav u ní ani nenastane. Mám plno kamarádů, pár nešťastnejch lásek, zneuznanýho bejvalýho, pošahanou tetu a pak nějaký vlastní ideály, který postupně odumíraj a mizej v Jeskyni dospělosti. Mám hodně věcí ráda a ještě víc jich nesnáším. Snažím se učit z vlastních chyb. Ráda se směju (sobě i ostatním). Dělá mi problém věci dotahovat do konce. Jsem narozená v ohnivém znamení, takže trpím na syndromy vyhoření. A právě jsem si začala připadat jako na sezení anonymních alkoholiků.

Jo a koloušek je moje oblíbené oslovení, nemá to nic společnýho s tím, že bych snad byla na mladý ucha nebo že bych hromadně nasazovala pánům parůžky...

Ještě budeme mít dost času se vzájemně poznat, takže zatím se mějte !

S.

Již brzy

Již brzy !! Začínáme 1.ledna, tak to nepropásněte ....