Ve vaně

Ležela jsem ve vaně, kolem mě pomalu kroužil balistik z Lushe a já se cítila šťastná. Možná mi k tomu pocitu na něčí vkus stačí málo, ale vážně, ono ponořit tělo do horký, voňavý koupele, mrožit se v ní a na nic nemyslet je super věc. Taky se mi často stane, že jak povolím mozkový závity, přijde nápad hodný Alberta E. Takže ve vaně vzniklo téma mojí ( nechci se chlubit, ale…) dost ceněný bakalářky, například.

 Nasávala jsem tedy labužnicky vůni vanilky a mandlí ( varování : věci z Lushe opravdu úúúžasně voní, ale nezkoušejte je olizovat, natož jíst. True story.), když mě náhle napadlo udělat rekapitulaci své vanové historie. Každý byt, ve kterém jsem kdy bydlela, měl vanu. Prozaicky to je dáno faktem, že jsem byty jen se sprchovým koutem odmítala. Taky jsem si vzpomněla na skutečnost, že není vana jako vana. To když jsem kamarádce kývla na hlídání jejího mezonetu. Sbalila jsem si saky a důležitě se stala na 10 dní správkyní jejího království, vrchní zalévačkou kytek a krmičkou mourovatého kocoura Tondy. „Chovej se tu jako doma,“ zamávala mi kamarádka z chodby a odjela se svým milým vstříc slunci. První tři dny jsem se nechovala jako doma. To znamená, že jsem po sobě neustále uklízela, bylo mi žinantní nechávat neumyté nádobí a rozsvícenou předsíň. Čtvrtý den jsem si ve večerce koupila krabicák ( důvodem tohoto poklesku byl muž, jak jinak. Ale to sem nepatří…), Tondu pleskla TV Magazínem za drápání sedačky a zavřela se v koupelně. Napustila jsem si kamarádčinu obří vanu až po okraj, vlezla do ní, zavřela oči a….a i když byla vana rohová, s armádou trysek a masážní podložkou, nebylo to prostě ono. Vypila jsem víno a vylezla ven. Zabalená v županu jsem tehdy došla k poznání, že chlapi jsou pitomý a že moje vana je prostě nejlepší. A i když jsem později vystřídala ještě hodně koupelen ( nejsem tak promiskuitní, jen často cestuju), nad domácí není.  

Ale zpět k současnosti. Hned druhý den jsem se náhodou v debatě s kamarádkou dostala na téma osobní hygieny. „Půl roku jsem se nekoupala, jen se sprchuju,“ sdělila mi nad karamelovým latté.

 I rozhodla jsem se, že mezi svými přáteli sesbírám názory na téma Lidé a vany. „ Bez koupele v levanduli neusnu a je mi jedno, že mám pak  na prstech varhánky,“ svěřovala se mi Lucka. „Já se jen sprchuju, na vylehávání ve vaně nemám čas,“ prohlásila zase Tereza, čímž mě uvedla do lehkého zmatení, jelikož jí každý rok minimálně jednou obdarovávám sadou koupelových pěn ( ať žijí originální dárky) v domnění, že ji činím nesmírně šťastnou. „Doma máme jen sprcháč a když spím někde na hotelu, kde je koupelna s vanou, napustím si jí a vzpomínám na dětství.“  Tímhle vyznáním mě tak překvapil jeden známý, že jsem mu div nenabídla pravidelné návštěvy naší koupelny. Gordický uzel rozsekla Ema, známá to hypochondrička. „ Ležet ve vaně mi nepřijde vůbec hygienický. Špína z tvýho těla plave kolem tebe a ty se v tom máčíš, no nechuť,“ zhodnotila moje oblíbené kratochvíle a div si neuplivla. Koneckonců, co jsem chtěla. Sto lidí, sto názorů. Ale já tu na horkou koupel zkrátka nedám dopustit !