Mám tě rád

Ráno mi ujela tramvaj. Chvíli jsem si trapně myslela, že ji doběhnu a během infarktového sprintu se mi podařilo šlápnout do psího…. lejna. Nejen, že jsem si na něm málem utrhla achillovku. Ještě jsem zdarma poskytla celému zadnímu vozu divadelní vystoupení s názvem Let po hovně. Bohužel jsem nemohla zalézt za oponu, tak jsem se alespoň mocně červenala. Čekání na další spoj jsem si krátila ježděním botou v trávě a hovorem s kamarádkou. Ta se mezi řečí najednou vyděsila, protože jsme měly jít večer na víno a protože na to zapomněla, podle vlastních slov, jako na smrt. Samozřejmě, že už něco měla. Tak to nám ten den hezky začal.

V tramvaji jsem si nevraživě měřila všechny ty studené, šedivé ksichty. Byla jsem naštvaná na svět a kdyby přišel revizor, narvala bych mu Opencard minimálně do oka. Vozem se po chvíli začal linout velmi nelibý odér. Dvě sedadla přede mě si sedl bezdomovec s igelitkou, třemi psy a kabátem, který zřejmě zažil i druhou světovou. Lidé se začali odvracet a mě tekly slzy vzteku.

V tom mi došla mi smska. „Mám tě rád.“ Nic víc, nebo spíš nic míň ve zprávě nestálo. Autorem byl můj dlouholetý kamarád Jirka. Dodnes jsem z něj nedostala, v jakém kontextu mi to sdělení tehdy poslal. „Jsi moje dobrá kamarádka, prostě jsem ti to chtěl říct,“ pokrčil rameny jakoby nic. A že tím zachránil mojí náladu na celý zbytek dne a pravděpodobně život bezdomovci a lidem v tramvaji ( můj pohled občas zabijí), to jsem mu nikdy neřekla. Pravdou ale bylo, že tři slova stačily k tomu, aby se nebe vyjasnilo. Pocit, že vás prostě má někdo rád. Že na vás někomu záleží. A že kdybyste umřeli, někdo by přece jen na tom hrobu brečel ( oblíbená průpovídka mojí babičky).  Kouzelná mantra, která nic nestojí. A mění životy .-)